Zvrácený stát

20.01.2026

Co představuje stát

V klasickém liberálním pojetí, inspirovaném Johnem Lockeem nebo Adamem Smithem, je stát nástrojem občanů. Státní zaměstnanec zde slouží jako služebník, financovaný daněmi, které občané dobrovolně platí pro zajištění toho, co sami nezvládnou – bezpečnost, infrastrukturu, spravedlnost. Tento model vidí občana jako suveréna, stát jako delegovaného správce. Občan platí, aby získal službu, ne naopak; úředník je zodpovědný, ne pán.

Současná realita: Inverze rolí a mocenské deprese

Dnešní praxe však obrací pyramidu. Občan se stává poddaným v systému, kde úředník kontroluje, omezuje a trestá. Zákony se neustále zpřísňují, volby slouží jako iluze účasti – "drž hubu a krok, pracuj a plať". Tento obrat rezonuje s Michel Foucaultovým konceptem panoptikonu: stát jako všudyvědomý dohlížeč, kde občan žije v trvalém strachu z trestu. Daně financují ne služby, ale aparát sebeudržující se byrokracie, kde úředník není služebníkem, ale strážcem normality definované shora.

Od sociálního kontraktu k totalitnímu dohledu

Současný stav připomíná totalitu, kde absolutní moc státu chrání před chaosem, ale za cenu svobody. Mluvíme zde o "železné kleci" racionalizace: moderní stát se stává racionálně neúprosným systémem, kde úředníkova loajalita patří hierarchii, ne občanovi. Zákony "přituhují" ne kvůli bezpečí, ale kvůli expanzi kontroly, jak popisuje James C. Scott v Vidět jako stát.

Důsledky: Ztráta důvěry a eroze svobody

Dnešní stát vede k apatii kdy občan pracuje pro systém, který ho dusí regulacemi. Demokracie se redukuje na rituál volby, kde voliči ovlivňují marginálně. Friedrich Hayek v Cestě do otroctví profeticky varoval: centralizovaná moc nechrání svobodu, ale ji požírá. Výsledek? Občan ztrácí autonomii, úředník ztrácí smysl služby, stát se stává parazitem na produktivitě jednotlivce.

Byrokratická klec

V Česku tento obrat rolí mezi občanem a státem nabývá specifických rysů, prohlubovaných postkomunistickou minulostí a EU integrací. Státní zaměstnci, financovaní vysokými daněmi (např. 15% DPH, 40%+ progresivní daň z příjmů), často slouží spíše systému než občanům. Příkladem je složitost úředních procesů – občan musí sbírat razítka jako v době socialismu.

Konkrétní příklady české inverze

• Zdravotnictví a sociální služby: V nemocnicích jako FN čekací doby na specialisty přesahují měsíce, přesto úředníci kontrolují každý krok (např. recepty, invalidity). Občan platí odvody, ale služba selhává; úředník trestá za "nesprávné" chování, jako je nesplnění byrokratických formulářů.

• Daňová a finanční správa: Finanční úřad (Finanční správa ČR) požaduje neustálé reporty, e-schránky a kontroly, kde chyby vedou k pokutám. V roce 2025 překročil počet daňových zákonů 100, s neustálými novelami – občan musí být expertem, aby nepřestoupil.

• Stavební a podnikatelské regulace: Schvalování stavby domu trvá roky kvůli územnímu plánu, EIA a protestům. Občan financuje úřady, které ho blokují zákony.

• Sociální kontrola a digitalizace: Aplikace jako eObčan nebo Datová schránka mají usnadnit život, ale slouží dohledu – stát ví vše o tvých platbách, majetku, pohybu. Volby? Účast kolem 60%, ale vliv voliče je oslaben koalicemi a nestabilitou vlád.

Problémy s korupcí: Kauzy a trendy

Korupce přeměňuje ministerstva z ochránců na ohrožovatele protože netransparentní zakázky ohrožují armádu (MO), policie ztrácí důvěru kvůli politizaci (MV), soudy zpoždění stíhání (MS). V letech 2024-2025 NCOZ obvinilo 19 lidí v korupčních kauzách spojených s ministry. Výsledek? Občan platí daně na "bezpečnost", ale dostává rizika – od slabé obrany po zneužití dat v eGovernmentu.

Filozofický rozbor: Moc vs. služba

V souladu s původním tématem se ministerstva stávají panoptikony – kontrolují občana pod záminkou bezpečnosti, ale korupce je obrací proti němu. Hayekovo varování před centralizovanou mocí zde rezonuje: bez odpovědnosti slouží elity sobě. Řešení? Nezávislé kontroly, otevřené tendry a sankce pro ministry – návrat k Lockeovu kontraktu, kde stát slouží, ne vládne.

Vláda elit zaštítěná volbami jako iluzí demokracie

Státní elity v Česku často slouží především sobě, přičemž stát se mění v nástroj represe, který udržuje jejich moc a bohatství. Tento obrat ideálu sociálního kontraktu, kde stát měl chránit občany vede k systémovému zneužití daní a regulací pro elitní zisky.

Elity jako sobecká oligarchie

České politické elity, vzešlé z postkomunistické transformace, prolínají veřejnou moc s byznysem. Kauzy jako Čapí hnízdo (Babišovy dotace), Promopro (předražené EU zakázky) nebo Nagyová (rozdávání trafiky za loajalitu) ukazují, jak politici rozdávají státní zakázky spojencům výměnou za podporu. Daně občanů financují ne služby, ale klientelu. Elity si zajišťují luxusní životy, zatímco občan bojuje s byrokracií a inflací.

Stát jako represivní aparát

Stát se stává prostředkem represe: policie a soudy (pod vlivem MV a MS ČR) stíhají disidenty spíše než korupčníky. Zákony o sledování nebo e-schránky slouží dohledu nad občany, aby si elity udržely moc. Volby jsou iluzí a koalice a nestabilní vlády marginalizují voliče, zatímco elity rotují v postech. Korupce oslabuje bezpečnost, ale trestají se jen nižší úředníci.

Důsledky: Eroze společnosti

Tento model evokuje vládce: moc udržovaná strachem a lží, kde elity potlačují chaos na úkor svobody. Kontrakt mezi elitami a občanem je porušen – občan neplatí za ochranu, ale za vlastní okování. Weberova "železná klec" je zde vidět v byrokracii, která chrání elity před odpovědností kdy centralizace vede k otroctví elitám.

Občanská apatie roste (důvěra v instituce pod 30%), přichází brain drain mladých, je vidět růst populismu. Elity kumulují "mamon" (bohatství), stát represuje dissent – od protestů proti Green Dealu po daňové kontroly podnikatelů.