Archivace všech dat a hovorů

Základní myšlenka sběru dat

Cílem uchovávání (archivace) provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci je:

• umožnit identifikaci osob zapojených do trestné činnosti,

• usnadnit odhalování, vyšetřování a stíhání závažné kriminality,

• zajišťovat národní bezpečnost (např. proti terorismu),

• zajišťovat efektivní fungování policie a zpravodajských služeb.

Postoj Soudního dvora EU 

SDEU uznává, že sběr dat může být oprávněný, ale musí splňovat přísná kritéria:

1. Zákonnost – musí být jasně stanoveno zákonem, kdo, kdy a jaká data uchovává.

2. Legitimní účel – pouze vážná kriminalita nebo bezpečnost.

3. Nezbytnost a proporcionalita – data nelze shromažďovat plošně, jen cíleně (např. podle oblasti, časového období, rizika).

4. Kontrola a dohled – přístup k údajům jen se souhlasem nezávislého orgánu (např. soudu).

5. Omezená doba uchovávání – jen po nezbytně nutnou dobu.

6. Záruky proti zneužití – např. audit, anonymizace, bezpečnostní opatření.

Pokud jsou tyto podmínky porušeny, uchovávání dat je v rozporu s články 7, 8 a 52(1) Listiny základních práv EU (soukromí, ochrana osobních údajů, proporcionalita).

Judikatura 

Digital Rights Ireland (C-293/12, C-594/12)_________2014 Zrušení směrnice o retenci dat – plošné uchovávání porušuje soukromí.

Tele2 Sverige & Watson (C-203/15, C-698/15)________2016 Uchovávání dat jen při cíleném sledování, ne plošně.

La Quadrature du Net (C-511/18)_________2020 Národní bezpečnost může výjimečně ospravedlnit plošnou retenci, ale jen dočasně a pod dohledem.

SpaceNet / Telekom Deutschland (C-793/19, C-794/19)________2022 Potvrzení zákazu plošného uchovávání metadat. 

Data retention, neboli plošné shromažďování provozních a lokalizačních údajů o naší elektronické komunikaci, u nás funguje s krátkou přestávkou od roku 2005. Původně mělo oporu v evropské legislativě, nicméně již v roce 2014 byla zrušena původní směrnice o data retention Soudním dvorem EU, který postupně vydal řadu rozhodnutí, z nichž vyplývá jednoznačný závěr o protiprávnosti takto plošného shromažďování metadat o komunikaci. Česká legislativa, v níž k žádné změně nedošlo, se tak dostala do rozporu s dalšími evropskými předpisy, které upravují důvěrnost elektronické komunikace. Přes opakovanou kritiku ale české vlády na toto nijak nereagovaly a neiniciovaly žádné legislativní změny. Sběr dat dokonce v roce 2019 posvětil i Ústavní soud. 

Český právní kontext

• Ústavní soud ČR (nález Pl. ÚS 24/10) zrušil části zákona o elektronických komunikacích, které ukládaly plošnou povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje, neboť:

  • opatření bylo nepřiměřené,

  • chyběl účinný dohled nad využitím dat

  • stát neprokázal nezbytnost v demokratické společnosti.

Povinná plošná retence byla označena za neústavní

1. Porušení práva na soukromí - Neoprávněný zásah do základních práv všech občanů
2. Nepřiměřenost - Zásah je příliš rozsáhlý vzhledem k účelu
3. Nelegitimní účel - Data se sbírají bez konkrétní hrozby
4. Riziko zneužití - Ohrožení bezpečnosti a důvěry
5. Chybějící kontrola - Nedostatečný dohled a záruky
6. Rozpor s judikaturou EU - Plošná retence výslovně zakázána
7. Omezení svobody projevu - Lidé se mohou autocenzurovat
8. Rozpor s českým právem - Ústavní soud ČR označil za protiústavní 

Povídka

Byl to úředník, který mu podal výzvu. Ne obvinění, ani obhajoba, jen formální oznámení: "Podle § 12 písm. f) zákona o veřejném pořádku jste určen k účasti na programu Pracovní terapie. Návrat do společnosti po absolvování je podmíněn změnou datového profilu." Nevěděl, co to znamená, a tak podepsal bez čtení. Vždycky přece věřil, že zákon má nějaký smysl.

"Pracovní terapie" měla jméno, které znělo lidsky, skoro lékařsky. Vytvářela iluze uzdravení. Úředníci mluvili o "rekalibraci postojů", o "znovunastavení sociálních hodnot", o tom, že ti, kdo nevykazují "správné sociální návyky", potřebují odbornou péči. Honza bral dělnou práci, učil se opravovat staré součástky, stejně jako jiní, ale brzy zjistil, že práce byla méně o užitečnosti a více o rytmu. Práce unavovala, monotónní pohyby tmelily identitu; ten, kdo den za dnem přehazuje krabice, přestává vnímat sám sebe jako člověka a začíná se chovat jako mechanismus. 

První, kdo Honzu zradil, bylo jméno. Byl to záznamový kód jeho telefonu, drobný znak v databázi, který našli analýzou metadat. Analytici propojili signály, vytvořili vazby a vyvedli teorii. V právním jazyce se to jmenovalo "koincidence". V praxi to znamenalo, že on seděl s člověkem, který měl špatný profil, a tímto spojením propadl i on. Když se k tomu přidaly upravené citace a pozměněné odpovědi, bylo z něj pohodlné "překvapení systému".

Honza přestal rozlišovat mezi minulostí a jejím záznamem. Když se snažil ukázat pravé dopisy, úředníci nabídli jiné záznamy. Když žádal o svědky, došlo k "chybě synchronizace" svědci byli "nedostatečně důvěryhodní". Soud proběhl v režii dokumentů. Když slova ztratila schopnost být vyslovena, přestaly být i skutečná. Soud rozhodl pro "přínos společnosti". Verdikt, je nutná resocializace v Táboře pro pracovní terapie. 

Nejdřív byli lidé tábora jenom vyměnitelnou silou. Pak se stali kapslemi pro experimenty. "Terapeuti" prováděli "úpravy chování", nové návyky, nové vzorce, nové rytmy. Někdo natočil "malý incident" kdy dvě osoby se potkaly a vyměnily slova, která v záznamech zněla jako vzpoura. Odsouzené osoby byly posílány na "intenzivní průpravu". Nikdo, kdo odešel z tábora, se už nenaučil svobodně mluvit, jejich jazyk byl zkrácen, oči vyprázdněny, chůze laděná na poslušnost. Město se naplnilo lidmi, kteří se snažili vypadat, že věří.

Stát se proměňoval. Na začátku byla měkká administrativa a kývání úředníků. Postupně se však v čele objevili lidé, kteří rozuměli moci dat víc než právu. Místo soudů se posilovaly registry, místo veřejné debaty se zavedla "proaktivní korekce". Policie, kdysi strážci pořádku, se stala exekutivou registrů. Její vedení se zhlédlo v jednoduchých statistikách, kdo má málo bodů, ten má málo práv. Když se přidala korupce, systém začal přetvářet životy za odměnu. Úředníci prodávali "čisté profily" i "dočasné výjimky" těm, kdo si je mohli dovolit. Ti, kdo neměli peníze, mířili do "centrů přínosu", ne proto, že by byli nebezpeční, ale protože byli levní. Levná pracovní síla byla rajskou hudbou pro uši mocipánů. 

Honza sledoval tuto proměnu z vnitřku. Neprotočil se v ní, nenechal se úplně zlomit, ale věděl, kolik lidí ztratilo paměť slova "ne". Ti, kdo vyšli ven, nosili nový titul: "užiteční". Společnost postupně hladila ohrady kolem sebe a nechávala za nimi lidi, kterým se nezdálo vhodné být svobodní.

Jednoho rána přišel nový rozkaz: "Převzít vybranou oblast." Byla to oblast, kde kdysi rostly zahrádky a kde lidé diskutovali o literatuře. Teď měla být přeměněna v továrnu na materiál. Honza stál v čele skupiny, protože se stal "předákem" to je člověkem, kterému důvěřovali, protože byl dost zlomený, aby poslouchal, a dost poznamenaný, aby se bál. Předáním autority se totiž systém uzdravil a udělal z obětí spolupachatele.

Jedné noci, když se ticho stáhlo jako plachta přes město, našel Honza malý zápisník, který ukradl jedné ženě při výměně šatstva. Na prvních stránkách bylo pár vět, které by se daly přečíst jako banalita: "Pamatuj si, že slova se vrátí." Přečetl je potají. Byly to poslední stopy něčeho, co se jmenovalo lidskost. Když si vzpomněl, jak se kdysi smál, cítil bolest tak ostrou, že skoro praskla.

Neměl žádný jasný plán. Měl jen jednu myšlenku: neproměnit se úplně v nástroj. Začal zapisovat drobnosti,  jména, která slyšel, písně, které kdysi zpíval, útržky konverzací. Schovával zápisky do komína, mezi cihly, do malých dutin. Byl to malý odpor: ne psaní k záznamu, ale psaní k lidem, kteří možná jednou přijali křik ticha.

Stát dál rostl v síle své registratury; tábory se rozmnožily a korupce se stala zákonem, a sama slova "Pracovní terapie" zněla jako pověst, kterou děti šeptaly u kamen. Lidé venku se naučili mlčet. Ti uvnitř se naučili pracovat. Honza si ale jednou v noci vzal zápisník a šel na střechu pavilonu. Měsíc byl plný, a jeho světlo osvětlovalo mapy města, bod po bodu a všechny ty záznamy, všechna data, všechna upravená slova.

Zápisník podržel v rukou jako něco křehkého. A v ten moment se rozhodl, že i když jeho gesto nebude hned vidět, zapíše. Napsal krátkou větu: "Byli jsme tu. Pamatujte." Pak se vrátil dolů.

Neznámý vítr zanášel papírek do komína, nezničil jej. Záznamy se dál prodávaly, upravovaly a zneužívaly. 

Ale někde mezi registraturami, v šedé hromadě dat, leželo něco, co nelze smazat, paměť toho, že lidé věděli, co to znamená být svobodný. A to, i kdyby bylo potlačeno tisíckrát, zůstávalo jako jiskra. Jiskra, která se rozhoří v plamen, který pohltí zvrácenou společnost a započne "Zlatý věk".